Šestnáctiletá ekologická aktivistka Greta Thunbergová měla před několika desetiletími svého předchůdce. Tehdy jedenáctiletý Christian Bushe z Lindhorstu dostal od svého otce k narozeninám jednu akcii koncernu Preussag AG. Tím se ze zákona stal spoluvlastníkem jednoho z největších energetických závodů a získal tak hlasovací právo na valných hromadách společnosti. Příběh popisuje Rainer Holbe v knize Poselství andělů.
Na první valné hromadě, které se malý Christian zúčastnil, se přihlásil o slovo. Musel si stoupnout na stoličku, aby byl za řečnickým pultem vůbec vidět. Pak začal chvějícím se hlasem číst svůj projev:
"Viděl jsem v televizi, že Preussag AG chce na mořské mělčině postavit ropnou plošinu. Severní moře je stále více ohrožováno. Já i ostatní lidé jsme velmi smutní, když pomyslíme na vymírání tuleňů. Vyzývám vás, abyste se tohoto úmyslu vzdali. Uvědomte si svou odpovědnost vůči budoucí generaci, za níž jsem se přihlásil o slovo."
Stalo se něco nečekaného. Nejprve v sále zavládlo tíživé ticho, ale vzápětí mu tisíce přítomných akcionářů nadšeně aplaudovaly. Firma poté zrušila vrtný projekt v Severním moři.
Malý Christian přišel, promluvil a zvítězil.
Tehdy to bylo čisté, opravdové a...osvícené.

Na rozdíl od současnosti.

Greta Thunbergová v posledních měsících inspirovala celosvětovou studentskou kampaň za ochranu klimatu a snižování emisí. Dostala prostor na klimatické konferenci OSN v Katovicích, zúčastnila se světového ekonomického fóra v Davosu a chystá se na další oficiální akce. Stala se idolem mládeže, která v jejím jménu a duchu pořádá masové ekologické manifestace. Potud vše v pořádku, neboť průmyslové koncerny v posledních desetiletích skutečně plundrují zemi nehorázným způsobem.
Ale plundrování Země a změna klimatu mohou být dvě rozdílné věci.

Ohledně Grety Thunbergové tu máme několik otazníků. Když pominu, že tato dívka byla navržena třemi levicovými švédskými poslanci na Nobelovu cenu míru, což je samo o sobě poněkud absurdní, protože kandidát na toto ocenění by měl mít za sebou celoživotní humanistické dílo, ještě mnoho nevyjasněného zůstává. (Ponechme stranou, že Nobelova cena míru se v posledních desetiletích stala politickou a ideologickou záležitostí, čímž původní myšlenka byla značně zdiskreditována).

Současná klimatická změna je v podstatě jako náboženství. Stejně jako existenci Boha nemůžeme dokázat ani vyvrátit, stejně tak se to má se změnou klimatu.
Současná prohlášení klimatologických aktivistů jsou navíc založena na jedné podstatné lži. Odvolávají se na zprávu Mezinárodního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC), kde prý je uvedeno, že máme posledních dvanáct let na to, abychom dokázali přejít k udržitelnému způsobu fungování globální společnosti a odvrátili tak nenávratné poškození systému. S tímto tvrzením sice můžeme plně souhlasit, ale problém je v tom, že zpráva IPCC žádné takové tvrzení neobsahuje. Proč se tedy zaštiťovat neexistujícím tvrzením významné instituce, když uvedené argumenty jsou dostatečně pádné samy o sobě. Stačily by. Snižuje se tím důvěryhodnost celé podstaty klimatologických manifestací.

Greta Thunbergová je jistě vedena těmi nejlepšími úmysly a zřejmě si neuvědomuje, že se možná stala loutkou ve vysoké hře. Změna klimatu je totiž velké, především finanční, téma. Politické elity, manažeři velkých firem a další obvyklí podezřelí se v jejím případě chovají podezřele neobvykle. Většinou zcela ignorují mínění veřejnosti, ale nyní se nechají poučovat od šestnáctileté dívky, která ještě ke všemu prohlásila, že už všechno zná a proto už do školy chodit nebude. Tady elity dostaly přímo na talíři skvělou možnost, jak by problém "Greta" mohly smést ze stolu s nějakým tím jízlivým komentářem. Neudělaly to, přestože svým názorovým protivníkům (třeba v oblasti migrace) omlátí o hlavu kde co. Jedno vysvětlení se nabízí.

Místopředseda Evropské komise Franz Timmermans před několika roky v jednom projevu možná řekl víc, než původně zamýšlel. Franz Timmermans je ten člověk, který varoval země Visegrádu, že pokud budou dál ignorovat v otázce migrace solidaritu, tak se dostaví sankce.
Timmermans oznámil, že je nutné odvést zájem mládeže od nacionalismu, a to všemi prostředky. Jako jednu z variant, kromě průplachu mozků ve školách, navrhoval zaměřit zájem studentů na změnu klimatu. Možná je to odpověď na otázku, proč  se elity tváří, že Gretu respektují a pozorně jí naslouchají, jako by zrovna slyšely slovo boží. Stručně řečeno – hrají divadlo.
 Mladí lidé neskončili v osidlech vlastenectví, ale v osidlech velkého podvodu. Kromě jiného se dostavil pěkný bonus: mládež je ze škol a sdělovacích prostředků tak vycepovaná, že už samotné slovo vlastenectví považuje za něco odporného, o čem slušní lidé nemluví. Zato mluví o změně klimatu.

Zlí jazykové tvrdí, že Greta se stala jen střelou z kulometu její levičácké matky. Může to být do jisté míry pravda, ale pořád to nevysvětluje vstřícné chování politických a průmyslových elit. Je to jen jeden nepatrný díl mozaiky.

Greta Thunbergová není zrovna charismatickou osobností. Je ale velmi zarážející a trochu až děsivé sledovat ji při jejích projevech (možno ověřit na You Tube). Vypadá jako ve stavu "vytržení", což se stává lidem během některých náboženských ceremonií. Má zeskelnatělé oči, jako by se nacházela v náboženské extázi.
 Nebo pod vlivem psychomanipulace. Připomíná mandžuského kandidáta, čímž nemyslím známý film, ale proces, který byl v minulosti odhalen v souvislosti s manipulací mysli v podání CIA a KGB.

Dvě věci by mě zajímaly. Je zájem studentů o změnu klimatu opravdový? A cosi mezi sebou říkají o samotné Gretě Thunbergové?

Jsem optimista a tak věřím, že zájem je opravdový a nikoliv jen možností jak se v pátek ulít ze školy pod vznešenou záminkou, a že Gretu skutečně obdivují.

Aktivisté přes změnu klimatu se ve svém svatém boji, který by jinak mohl být sympatický, nezastaví před ničím. Nyní počmárali Lennonovu zeď v Praze nápisy "klimatická nouze" apod. Je to barbarské dílo českého (ekologického) spolku Limity jsme my a mezinárodního hnutí Extincion Rebellion. Pod nápisy zcela zmizel portrét Johna Lennona, čímž zeď naprosto pozbyla svůj symbolický charakter a stala se jen počmáranou zdí, jakých jsou tisíce.
Myslím, že  likvidace symbolu protestů celé jedné epochy jejich boji za "klimatickou změnu" dvakrát neprospěje.

 Stanislav Brána otevřel dopisní schránku a vyjmul její obsah. Upomínka... reklama...upomínka....ale ale, tady to je! Dopis, na který čekal už několik měsíců. Jako v horečném snu vyběhl do šestého patra, odemkl dveře a už v předsíni volal na svoji ženu:
"Maruško! Je to tady!"
Marie vyšla z kuchyně s přísným výrazem ve tváři, protože když naposledy takhle její muž nadšeně halekal, dostavily se velké společenské změny. Kromě jiného se museli přestěhovat z krásného bytu na náměstí, který byl v rámci napravování minulosti, vrácen jakémusi baronovi z Rakouska, do šestého patra v paneláku na sídlišti, kde co chvíli nejezdí výtah. Noviny, kde její muž pracoval, postupně "zahynuly na úbytě", jak říkávala její babička, a ona sama, učitelka na gymplu, se momentálně cítila v pasti. Někteří studenti na člověka čučí jako vejři, učit se jim nechce a pořád chodí kamsi manifestovat. Kde jsou ty doby, kdy svoje svěřence nazývala "milovanými žáky."
"Tak, co se zase stalo?" odevzdaně se zeptala svého muže.
"Přišlo to!"
"Kdo přišel?"
"Nikdo nepřišel, dopis přišel. Z nakladatelství Dnešek"
"A co píšou? Vydají ti tu knihu?"
Stanislav se na chvíli zarazil. Pravda, dopis ještě neotevřel. Můžou mu taky psát, aby si svoji sbírku povídek vetknul za klobouk. Roztrhl obálku s nedočkavostí hladového dravce a četl:
"Vážený pane Bráno,
dovoluji si Vás pozvat na konzultaci ohledně vydání Vaší sbírky povídek."
Dále už následovalo jen datum a hodina schůzky. Podepsán "Horák" .
Stanislavova mysl zamířila do nebeských výšin. Konečně se dočkal. Redaktor Horák (kruci, copak ten chlap má jen příjmení?) chce s ním konzultovat. Dobrý redaktor je k nezaplacení. Tu upraví slovosled, tu něco málo přidá nebo ubere a dílo nabere na dynamice. Už se viděl, jak podepisuje svoji knihu na autogramiádě. Stojí tam nekonečná fronta čtenářů. Volají ze Švédska ohledně udělení...
"Stando, tak co. Dobrý zprávy?" přerušila tok jeho myšlenek Marie.
"Maruško, ty nejlepší! Pojď, zajdeme si na večeři a nějakou tu lahvinku."
Marie spokojeně přikývla. Lahvinka bude fajn. Alespoň na chvíli zapomene na svůj truchlivý úděl pedagogické nevolnice.

Nevelká budova nakladatelství Dnešek v postranní ulici už potřebovala novou omítku. Zub času zde zapracoval s takovou neúprosností, že se jen stěží dala rozeznat původní barva. Ale lesklá tabulka na dveřích s názvem nakladatelství zářila novotou. Kanceláře se nacházely v prvním patře. Na jedné z nich uviděl cedulku "Horák". Zase jen to příjmení, pomyslel si.
Stanislav zaklepal a vstoupil.
Za stolem seděl menší čtyřicetiletý dobře živený chlapík v bílé košili. Strniště na bradě i na hlavě. Na krku měl uvázaného velkého červeného motýlka s černými puntíky, takže trochu připomínal zakulaceného Ferdu Mravence.
Pohlédl na Stanislava a svižně vyskočil ze židle.
"Horák," představil se, "a vy musíte být Stanislav Brána."
"Ano, to musím," pokusil se spisovatel o žert a stiskl nabízenou pravici.
"Tak se posaďte," kývl hlavou Horák směrem k stolku se dvěma křesílky.
"Něco k pití? Vlastně mám jenom dva druhy kávy, nic jiného. Špatnou a horší. Kterou si dáte?"
"Tak bych prosil tu špatnou, odpověděl vážně Stanislav. Načež červík v jeho hlavě dodal: "Máme tu srandistu."
Redaktor donesl kouřící se nápoje a položil je na stolek mezi nimi "Tak, Stanislave... mohu vám tak říkat?"
"Můžete. A jak se jmenujete vy?"
"Horák"
"To samozřejmě vím, myslím vaše jméno, křestní jméno, jak se nesprávně říká."
Horák viditelně posmutně. "O tom bych nechtěl mluvit."
Stanislav Brána zůstal jako opařený. Je ten člověk vůbec normální? Pak se ale na svého společníka povzbudivě usmál a otcovským tónem mu oznámil:
"Jen směle do toho."
"Já bych to fakt nerad říkal, víte, to moje jméno není jaksi... politicky korektní."
 "Cože není?"
"Jmenuji se Adolf, pravil Horák s velkým sebezapřením, "tak to nerad inzeruju"
Stanislav se na chvíli zamyslel. "Dobrá, tak co s tím provedeme? Co kdybych vám říkal... Karle, souhlasíte?"
Redaktor se celý rozzářil. "Tak jo, takové krásné korektní jméno! Jako třeba Karel Hynek Mácha, Karel Čapek, Karel Schwarzenberg..."
U posledního jména Stanislav významně pozvedl obočí, ale raději nic nedodával.
Ale to už redaktor pokračoval dál: "Děkuji, Stanislave. Škoda, že je vás zrovna moc nepotěším."
"Spusťte," pravil vážným tónem spisovatel Stanislav Brána.
A redaktor spustil.
"Takže, povídku Jelita musíme vynechat. Takhle nelze mluvit o prezidentských kandidátech, zvláště kdy ta první část se týká našeho velkého spojence."
Karel se pátravě zahleděl na Stanislava. Jeho čelisti byly pevně sevřeny a divoký pohled nevěštil nic dobrého. Redaktor si přesto dodal odvahy a pokračoval:
"V Utajených rozhovorech musíme vynechat pasáž s Merkelovou. Jistě chápete."
Stanislav nechápal a jen ze sebe tiše vypravil: "Bez této pasáže ta povídka nemá smysl. Vypadal bych jako blbec, co v bouřce pouští draka."
Ale to už Karel pokračoval, jako by to chtěl mít rychle za sebou: Také povídky Když se štěstí unaví a Muži na slovo vzatí musí se sbírky pryč."
"P r o č ?" zeptal se pomalým hlasem Stanislav, kladouc důraz na každou slabiku.
"Ta první zmiňuje trochu neuctivě jednoho člena volební štábu, který patří mezi etnickou menšinu."
"Ale to je jen okrajová figura," namítl Stanislav.  "Co kdybych z ní udělal hlavní postavu příběhu? Klaďák se vším všudy. I James Bond by vedle něho vypadal jako chudý duchem. Co by se dělo pak?
"Na povídce bychom zapracovali a etnické hudebnice by možná o vás složili píseň."
"Lákavá představa," poznamenal Stanislav
Redaktor mávl rukou a pokračoval: "Ta druhá povídka si zase dělá legraci ze syna bývalého ministra obrany, který je gay, jak sám nedávno oznámil všude možně."
"Jenomže v době, kdy jsem to psal, jsem o jeho orientaci nic nevěděl a vlastně, pokud si vzpomínám, se o tam o tom nic neříká. Ani nenaznačuje."
"To je pravda," odvětil vážně redaktor, jenomže dneska se to už ví, tak si z něho nemůžete střílet ani z jakéhokoliv jiného důvodu. Copak, Stanislave nevíte, že gayové, lesby a vůbec ti LGBT momentálně patří mezi nejposvátnější skupiny na zemi?"
"Děkuji za výklad, co tam máte ještě?"
"Nakonec už jen drobnou výhradu. V povídce Blízká setkání nesmí být na té ceduli, co drží ředitel planetária, napsáno Vítejte."
"Proboha, proč tohle vadí?"
"Vyvolává to nežádoucí asociace. Jako byste se vysmíval jednomu z nejdůležitějších problémů současnosti."
Červík ve Stanislavově hlavě se zase pustil do práce.
"Poslyšte Karle, mám pro vás návrh. Vy mně nezaplatíte honorář, necháte tam všechny povídky, a já naopak zaplatím honorář vám. Co vy na to?"
"To nejde, přišel bych o práci. Dneska, když v mé branži dostanete cejch, že jste politicky nekorektní,  je to totéž, jako když  o vás v padesátých letech v Americe řekli, že jste komunista. Všechno končí. Žena by se se mnou rozvedla, děti by se mě zřekly a tak dál".
"Nepřipadáte si někdy jako ve Futuristickém kongresu?" položil Stanislav nečekaný dotaz.
"Myslíte v té knize od Stanislava Lema? Kdysi jsem ji četl, ale děj si moc nepamatuju."
Stanislavovi se vynořily vzpomínky na jeho oblíbenou knihu z mládí. Vyšla před více jak čtyřiceti roky. Tehdy nemohl tušit, jak je nadčasová.
"Trochu vám ji připomenu. Hlavní hrdina se zúčastňuje kongresů futurologů. Během jednoho z těchto kongresů dojde k protivládnímu povstání. Vláda je potlačí pomocí halucinogenních drog, které šíří v potravinách, ve vodě a vzduchem. Přirovnal bych to k současné spiklenecké teorii ohledně kondenzačních stop za letadly, tak zvanými chemtrail, jejichž nekonečné křižující se dráhy vidíme na obloze. V románu dojde k dokonalému zmatení myslí lidí. Příběh má více rovin, ale to by bylo na dlouho. Stručně řečeno, lidé přestanou rozlišovat mezi pravdou a lží a jejich mluva značně..."
"...značně připomíná současnou novořeč politické korektnosti," přerušil ho zamyšleně Karel.
"Přesně tak, původně to v naší době začalo prosazováním obyčejné lidské slušnosti, což bylo v pořádku, ale skončilo to, jako projímadlo na rozum. Mnohé věci se nesmí nazývat pravými jmény. Jako bychom zatloukali hřebíky do rakve zdravého rozumu, chápete, KARLE?" Stanislav položil na oslovení důraz, aby naznačil, že redaktorova obsese jeho vcelku běžným jménem, spadá právě do této kategorie.
Redaktor pokrčil rameny. "S tím nic neuděláme. Jak jste se rozhodl? Přijmete mé návrhy?"
"Víte, Karle, musím si to rozmyslet. Když jste mě napsali z vašeho nakladatelství, že máte zájem povídky vydat, považoval jsem si to za čest. Musím ale zvážit, jakou cenu je člověk ochoten zaplatit za splnění svých snů."
"Rozumím Stanislave, dejte vědět. A mimochodem, kdyby to záleželo jen na mně, nic bych nevyřazoval. Možná někde upravil slovosled, nějaké slovo ubral, nebo přidal. Připadám si jako prodejná děvka. Ale dokážete si mě představit u lopaty?"
V této chvíli se Stanislav usmál podruhé. "Tak to, příteli, si opravdu představit nedovedu."
 A to byly poslední věty, které mezi nimi padly.

Když Stanislav dorazil domů, Marie ho už nedočkavě očekávala.
"Posaď se, holka, pravil rozvážně. Z té knihy nic nebude." A pak bez jakéhokoliv varování prudce odbočil od tématu. "Máme ještě v lednici tu tlačenku od bráchy?"
"Staňo," zahrozila Marie prstem, "víš, že máš patnáct kilo nadváhu!"
"Maruško, jestli chceš naznačit, že jsem tlusťoch, tak opatrně, je nová doba. Dnes se tlusťochům neříká, že jsou tlustí, ale že jsou alternativně štíhlí.
Marie se rozesmála dlouhým nakažlivým smíchem, ke kterému se Standa připojil.

V noci se mu zdálo, že se ocitl na futurologickém kongresu. U řečnického pultu stála Marie a s patřičným výkladem vařila na plotýnkovém vařiči bramborový guláš, zprava seděl jeho jmenovec Stanislav Lem a zleva...
...zleva redaktor Karel Adolf Horák.

Parlament EU o ničem v podstatě nerozhoduje. Předkládá jen výchozí náměty, ze kterých pak nikým nezvolení, ale jmenovaní členové Evropské komise (EK) vytvoří (zformulují) zákony. Není zde zpětná vazba, kterou by evropský parlament potom tyto zákony schválil či neschválil. EK je konečná instituce. Pak přichází fáze, ve které EK ustanoví několik kontrolních orgánů s velkými pravomocemi - dohlíží na dodržování těchto zákonů, mohou navrhovat sankce proti neposlušným atd. Kdyby to takto fungovalo v kterékoliv evropské zemi, byla by vyhlášena za příkladně nedemokratickou. Ale v každém případě má smysl jít k volbám. Staří známí majitelé pravd sice k tomuto veřejně vybízejí, ale ve skutečnosti si přejí účast co nejmenší. Proto, aby o všem mohli rozhodnout jen oni. Jako ve středověku, kdy rozhodovala jen šlechta, za kterou se považují.

Škoda je, že se vlastenecky orientované strany rozdrobily do desítky samostatných subjektů, které takto nemají šanci. Jejich představitelé se mohli předem někde sejít, svá ega nechat v šatně a v zájmu země se spojit pro společnou věc. Ano, je to utopie, ale stála by za hřích....

Kde se vzal, tu se vzal, najednou se ve vysílání České televize objevil jakýsi Franta Vrábel. Byl prohlášen za experta na dezinformace. Nic víc, nic míň. Hm...říkám si, to jako, že ty dezinformace kdysi vyráběl a nyní chce odlehčit svědomí a dát se do služeb politické korektnosti? No, proč ne. FBI zaměstnává bývalé hackery, a z historie známe Francoaise Vidocqa, původní profesí zločince, který se stal zakladatelem Brigade de Sürete, první moderní policejní organizace ve Francii. A nedávno můj soused v zahrádkářské kolonii udělal z kozla zahradníka. Tak to asi funguje!.
Ale nebylo tomu tak. František Vrábel není nějaké "bejvávalo", ale současný bojovník za pravdu. Oddechl jsem si. Všem nám, kteří nemáme rádi, když z nás někdo dělá blbce a proto většinou největšího dezinformátora v podobě ČT nesledujeme, spadl kámen ze srdce. Ovšem rovnou na nohu. To ve chvíli, kdy expert začal hovořit o svých velkolepých plánech.
František Vrábel nastínil plán na likvidaci dezinformací zcela bez obalu. Tedy přesněji řečeno – plán na likvidaci toho, co Franta za dezinformace považuje. Nebude prý likvidovat jednotlivé obsahy na sociálních sítích, ale bude rozbíjet celé komunity (tedy facebookové skupiny, které Vrábelovi nejdou pod nos), aby se již nemohly spojit. Odvážná myšlenka. Lehce by se mohlo stát, že by panu expertovi, někdo z takto rozbité skupiny přišel položit několik naléhavých otázek. V tom lepším případě.
Vrábel dále českou společnost rozdělil na dvě skupiny. Velkou část tvoří blbci, těch chytrých je menšina a poznají se prý podle toho, že čtou Respekt. No, tak to opravdu není mnoho lidí: Redakce, rodinní příslušníci redakce, Schwarzenberg, který Respekt vlastnil, než ho prodal Bakalovi a ještě možná několik stovek předplatitelů. Něco mně napovídá, že František Vrábel bude číst Respekt.

Celé se mně to nezdálo a tak jsem trochu zapátral. František Vrábel tedy rozhodně není žádný hej nebo počkej. Má jakýsi tým, který od vlád USA a Velké Británie nedávno obdržel grant ve výši 250 tisíc dolarů právě na boj proti dezinformacím. Mistři dezinformací si tedy najali analytika na odhalování dezinformací. To je dobré! Pravděpodobně nebude odhalovat dezinfomace typu NOVIČOK, který se tři měsíce po otravě Skripalových zničehonic objevil v odpadkovém koši v parku. Problém ale možná bude v tom, že různých práskačů, kteří také chtějí bojovat proti "dezinformacím", se vynořilo v poslední době poměrně velké množství. Ti sice zatím nic nerozbíjí, ale "jen" nahlašují a udávají.
Aby se Franta, majitel pravdy, najednou neocitl ve válce udavačů, kdy jeden by nahlašoval druhého a ten třetí by jejich sítě rozbíjel.
Ale ať, žádná škoda.

"V Brně se střetli radikálové s antifašisty, policie nasadila těžkooděnce". Tak zněl titulek z iDnes.cz. Podle tohoto dezinformačního webu se v Brně sešlo "několik desítek" radikálů a proti nim se postavilo několik stovek "antifašistů". Těch uvědomělých bylo tedy několik stovek, těch zlých jen zanedbatelné množství. Ale ponechme otázku počtu stranou. Není až tak důležitá.
Ti, kteří byli onálepkováni jako radikálové, protestovali především proti tomu, že Evropskou unii řídí pomatení lidé, kteří ženou celou Evropu do záhuby podkuřováním islámu a kteří dopustili invazi uctívačů netolerantního a brutálního náboženství do evropských měst.(Toto je moje odpověď na Clintonovou a Obamu, kteří oběti na Srí Lance označili za uctívače velikonoc). Proti nim stáli údajní "antifašisté".  To měli být ti dobří. Na první pohled zvláštní směs divných lidí: Zamaskovaní agresivní jedinci, chovající se jako nacistické oddíly SA a vedle nich rozjásaná mládež, skandující "nácky tady nechceme."  Jejich nadšení ze sebe samých připomínalo svazáky z padesátých let.  Zřejmě by tady raději chtěli islámské migranty. Pak by se ovšem ty roztomilé dívenky z řad antifašistické mládeže musely mít nutně na pozoru. Odložit vysoké podpatky a pořídit si festovní gomule, aby mohly lépe utíkat. Toto opatření je ostatně ženám doporučováno v Německu.
Pak se v této skupině "antifašistů" nacházela ještě jedna pozoruhodná parta správných lidí. Měli pestré kostýmy, hýřící barvami a návrhářskou invencí. Na krku jim visely bubínky, na které vytrvale bubnovali. Jen pestrobarevné peří trčící ze zadku jim chybělo.
Nakonec se stalo přesně to, kvůli čemu sem jednotky antifašistické SA dorazily. Nemohu se zbavit dojmu, že těmto blbečkům v kapucích nejde ani tak o věc, jako spíše o to, že se mohou pod vznešenou záminkou porvat a udělat binec.  Zase byly vidět ty jejich férovky – několik "antifašistů" na jednoho "radikála".

Sympatie mainsteramu se nacházely jednoznačně na straně "antifašistů".  Ti se sice chovají jako dobytek, ale politicky jim to správně myslí. "A to je to hlavní," řekl by major Terazky.

Ze zprávy iDnes: "Policisté během potyček zadrželi šest lidí, dva příslušníci pořádkových sil byli zraněni". Ve zprávě iDnes ovšem už nebylo zdůrazněno, že zadržení byli "antifašisté", a že zranění dvou policistů mají také na svědomí. "Antifašisté" se pak vydali k policejní stanici, kde byli zadrženi jejich soukmenovci a vyřváváním požadovali jejich propuštění.

Zaujaly mě ohlasy pod "objektivním" článkem i Dnes. Všechny (bez výjimky)se nesly v nesouhlasném tónu. Zde jsou tři z nich:

Chápu, že je lepší napsat antifašista, než zhulená či zfetovaná smažka. Co mi však vrtá hlavou je to, že ať si tady svolá kdokoli jakoukoli akci, která je proti multi kulti či EU, tak je tato akce okamžitě rušena právě těmito individuy. Zatím, co pokud si svolají akci třeba proti Zemanovi či na podporu EU, tak se oni takzvaní pravicoví extrémisté k podobnému rušení těchto akcí nesníží... (Jiří Látal)

Jestli to správně chápu, zlí radikálové měli řádně schválenou akci, dodržovali stanovená pravidla a řídili se pokyny orgánů, zatímco hodní antifašisté, dělali bordel, porušovali zákon a narušovali pokojný a schválenou akci? Nebo jsem to jen špatně pochopil? (Antoním Polický)

Nemohu si pomoci, ale podle mě nejsou radikálové ti, kteří demonstrují, ale ti, kteří demonstranty napadají. Takhle pracovaly i německé SA. Název "antifa" je teď opravdu komický

Kamarád Petr mě nečekaně pozval na oběd. 
Druhý den jsme zasedli v Rubínu, několik dlouhých minut studovali knihu s názvem "Jídelní lístek" a pak si objednali smažák. A k tomu pivo.
Než donesli naši vybranou specialitu, zahájil jsem neutrální hovor, přestože jsem byl celý nedočkavý, abych se dozvěděl, proč mě vlastně pozval. Když jsem vyčerpal všechny úvahy o vrtkavosti počasí i politické scény, Petr se chopil iniciativy.
"Když čtu tvoje povídky, většinou mi zlepší náladu."
Nedal jsem najevo sebemenší náznak pravé nebo předstírané skromnosti. Chvíli jsem se cítil jako věhlasný autor. Kde jenom jsou ti lidé, aby si přišli pro podpis? Rychle jsem se probral ze svého snění. Musím ale dodat, že přátelům a rodině svoje dílka nenabízím ani náhodou. Vlastně se tomu vyhýbám jako ten příslovečný čert kříži. Petr je tedy musí číst úplně dobrovolně, což oceňuji.
"A mám pro tebe námět," pokračoval.
Tak námět bych docela uvítal, pomyslel jsem si, momentálně se múzy odstěhovaly neznámo kam a zatím jsou s nějakým tím vnuknutím velmi opatrné.
"Byl by to příběh Backa..."
Tak se jmenuje Petrův malý černý knírač, to jsem věděl. Zaváhal jsem.
"No jo, ale já už jsem o psech, tedy o naší Daisy napsal asi pět věcí. Abych tím čtenáře, kteří mě poctili svojí přízní, neotrávil," namítal jsem krásně spisovně.
Petr rychle moji námitku smetl ze stolu.
"Ještě jednu by snad unesli."
Mezitím nám donesli naši objednávku a tak jsme hovor přerušili, abychom se mohli věnovat lití tatarky tam, kam patří i nepatří a následnému spokojenému žvýkání. Když jsme dojedli a objednali si další pivo, pustil se Petr do svého vyprávění.

"Před čtyřmi měsícijsem se s Backem vypravil na delší vycházku do Bílovic. Kolem řeky a tak. V jednu chvíli jsem Backa pustil z vodítka. Většinou se motá kolem mě, ale tentokrát cosi zavětřil a zmizel. Když se delší dobu nevracel, propadl jsem panice. Tohle ještě nikdy neudělal..."
"To chápu," přerušil jsem ho, "musels mít nervy na pochodu."
" Měl, " přikývnul a dlouze se napil piva. Učinil jsem také tak a naléhavě se zeptal:
"Ale našels ho, že jo?"
"Počkej chvilku, nebylo to tak jednoduchý..."
Další pokračování příběhu lze v kostce shrnout takto: Když chodil několik hodiny po okolí s nulovým výsledkem, sedl do auta a odjel domů. Modlil se, aby Backa někdo našel. Pes měl na krku známku s jeho telefonním číslem a tak doufal v nejlepší, ale připravoval se na nejhorší. Znovu se vrátil do povodí Bílovic. Opět chodil dvě hodiny po okolí, ale po Backovi jako by se slehla zem. Za pár hodin měla přijít tma a pro mého kamaráda nekonečná noc. Ale někdy modlitby bývají vyslyšeny. Tentokrát se vyslyšení konalo v podobě zazvonění Petrova telefonu. Ozval se hlas ženy, která mu přinášela radostnou zvěst, že našla jeho psa. Předala mu přesné instrukce, kde je najde, ovšem současně dodala, že "záležitost se poněkud zkomplikovala." První, co Petra napadlo - Back je zraněný.

A nyní už opět předám slovo vypravěči.

"Dorazil jsem na místo kontaktu, které, mimochodem, bylo nedaleko od mé výchozí pozice, kde jsem původně Backa ztratil z hledáčku. Chodil jsem všude možně, ale zrovna toto místo jsem míjel v kruzích."
"Mluvíš, jako špión," konstatoval jsem.
"Nepřerušuj mě," požádal, "teď to začne být zajímavý."
Rychle jsem kývl na číšníka a objednal dva fernety.
"Můj Back ležel u kořenů - jak se tomu říká - vyvráceného stromu..."
"Máš na mysli vývrat,"doplnil jsem ho.
"Jo, vývrat, jenomže tam neležel sám. Spočíval v lůně, abych tak řekl, fenky slovenského čuvače a vrhal na ni zamilované pohledy, které ta psí holka opětovala."
"Tak tomu říkám skutečně komplikovaná situace," poznamenal jsem. "Cos udělal?"
"Když jsem Backovi nasadil obojek a odváděl ho k autu, pořád se ohlížel a začal výt, To samé dělala ta fenka, která ho sledovala se smutným pohledem. Málem jsem začal výt taky."

Petr posadil Backa za všeobecného vytí do auta a vrátil se k fence. Neměla žádnou známku. Petr tam chvíli stál, usilovně přemýšlel a zvolna si na sebe pletl bič. Pak dal čuvačovi, nebo tedy čuvačce, pokyn, aby ho následovala do auta. Neměl to srdce, aby psího Romea a jeho Julii od sebe oddělil. Jen doufal, že fenka má třeba čip a tak dříve nebo později najde jejího majitele. Nutno poznamenat, že majitele dosud nenašel, přestože se jedná o vzácného psa. Možná to byl test seslaný z vyšších míst, čímž nemyslím ministerstvo a tak podobně. Dějí se mnohem podivnější věci mezi nebem a zemí.
Zde se dostáváme do fáze, kdy to začalo být zajímavé také pro mě. Petr totiž upletl bič nejen pro sebe, ale hodlal vyrobit ještě jeden.

"Tak teď mám všechny doma," řekl zamyšleně.
To nedávalo smysl. Proto jsem se zeptal: "Jak to myslíš – všechny?"
"Když jsme tenkrát dorazili ke mně domů, tak jsem zjistil, že fenka hárá. Ale uklidňoval jsem se, že technicky by to Back nemohl zvládnout. Zvládl to, mizera jeden. Doma mám teď Backa, Julii, jak jsem ji pojmenoval, a pět štěňat.
Kolem zrovna procházel číšník a tak jsem objednal další rundu. Dvojitou.
"Tak tvoje vyhlídky ti Petře nezávidím."
"No právě," podíval se na mě pohledem, který musel odkoukat od svého Backa. "Chtěl bych tě požádat, abys jednomu štěněti poskytl azyl. Pro dvě štěňata už mám zájemce. Přesto ještě tři zůstávají."
"Myslel jsem, že mně chceš nabídnout námět!"  zvolal jsem zoufale
"No, vždyť to je nejen námět, ale i dobrý skutek hoden tvé velikosti," snažil se pochlebovat.
Požádal jsem číšníka, aby přinesl celou lahev.
"Budu to muset projednat s Olgou, až se vrátí od dcery z chalupy, nic neslibuji."
Postupně jsme vypili všechno, co bylo na stole.
Jak jsem se dopravil domů si už nepamatuji, ale spal jsem zhruba dvacet hodin a s napětím očekával příjezd manželky.

Olga, když jsem jí opatrně nastínil plán operace "Baby Julie", sice souhlasila, ale současně poznamenala: "To mám za všechny svoje hříchy."

Tím celou věc poněkud zakalila.
Jaké může mít, k čertu, hříchy?

Teď máme doma nejen Daisy, ale i její novou kamarádku Bonušu a já navíc jednoho brouka v hlavě.

Kdybyste věděli o nějakém bezprizorním nosorožci, gorilím mláděti nebo žirafě, klidně mi pošlete vzkaz.  Od toho jsem tady.

Angela Merkeová včera před stotisícovým davem v Chemnitzu prohlásila: "Zítra odstoupím z funkce kancléřky. Musím zpytovat svědomí". Její slova doprovázel nejen mohutný potlesk, ale také volání: "Neopouštěj nás Angelo!"
Prezident Trump se rozešel ve zlém se saúdskoarabským princem Muhammadem bin Salmánem. "Koukejte si nasypat popel na hlavu za vraždu tamtoho novináře," řekla hlava Spojených států amerických a dodala: " A tu ropu si klidně můžete strčit za ten ručník, co máte na hlavě." Reakce Saúdské Arábie není dosud známa, ale Sabina Slonková na Neovlivní.cz napsala: "Kalousek říkal, že jim vyhlásí válku" Z této formulace není tak úplně jasné, kdo komu vyhlásí válku. Jestli Saúdové Americe, nebo Amerika Saúdské Arábii, či Kalousek oběma.
A byl to právě Miroslav Kalousek, který v České televizi předal českému národu poselství. "Od zítřka nepiju," pravil, "všechny budu slušně zdravit a Babišovi pošlu tucet růží na usmířenou." Nám nezbývá nic jiného, než Mirkovi držet palce ať mu jeho předsevzetí vydrží.
Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny na otázku "jaký byl váš poslední největší kulturní zážitek?", odpověděl: "Nedávno jsem se v televizi v noci díval na film Noční můra v Elm Street. Jedna věc je jistá. Už nikdy neusnu."
Poslanec Marek Benda oznámil, že má tolik peněz, že už neví co s nimi. Všechny další výplaty za jeho dřinu v parlamentu a za účast ve čtyřech parlamentních komisích a patnácti podkomisích se rozhodl věnovat na dobročinné účely. Bravo, pane poslanče!
Ivan Bartoš už nechce nic slyšet o Sorosovi. Program České pirátské strany má naznat podstatné změny. Piráti se chystají opustit multikulturní politiku, kterou jejich sněm označil za "pomýlenou". Ve zveřejněném zápisu se uvádí: "Byl to omyl. Od teďka nic než národ!"
Jiří Drahoš se veřejně omluvil prezidentu Zemanovi. V Českém rozhlase vážným hlasem řekl: "Po zralé úvaze se hluboce skláním před vítězem prezidentských voleb. Vyhrál lepší. Jestli chcete, tak vám něco zazpívám." Nechtěli.
Vláda rozhodla, že každá domácnost dostane vodotrysk a kus modrého z nebe. Prý se nechala inspirovat jednou povídkou. Distribuce proběhne příští týden. Soused po námi už začal dělat díru v nosném panelu, aby měl kam vodotrysk vložit. Dočasně se stěhujeme na chalupu.
Europoslankyně Šojdrová zaměří své další aktivity na tuzemský Klokánek. Slíbila, že ho hodlá navštěvovat třikrát týdně a dětem bude před spaním číst různé vyhlášky Evropské unie. No, není to, milá paní europoslynkyně, ještě úplně ono, ale rozhodně je to krok vpřed!
Pražská kavárna byla zavřena. Její osazenstvo taktéž.

A to je pro dnešek všechno. Samé dobré zprávy! Jedinou chybou je, že máme 1.dubna. 

Od počátku roku 2019 došlo v 31 zemích k 355 teroristickým útokům ze strany islámských radikálů.

Proklamované náboženství míru tak vyústilo v 1956 úmrtí a dalších 2020 zranění. Od začátku letošního roku se tedy počet obětí pohybuje kolem dvou set lidí týdně. Mezi obětmi byli křesťané, buddhisté, hinduisté, židé a lidé bez vyznání. O těchto obětech se nikdy nemluvilo s takovou naléhavostí jako o mrtvých a zraněných v Christchurch.
Další stovky lidí skončily v rukou psychopatů z tzv. islámského státu ukřižováním, podřezáním nebo upálením zaživa. To jen pro dokreslení našich vyhlídek.

David Craig situaci vystihl v článku Uveďme teroristický útok v Christchurch do kontextu:
 "A samozřejmě, naše liberalní elity budou tvrdit, že pravicový terorismus je mnohem větší hrozbou než terorismus těch členů náboženství tolerance a míru, kteří nepochopili, jak je jejich náboženství strašně mírumilovné. A protože bdělé svíčky a demonstrace jsou pořádány obvyklými pokrokovými liberály pro oběti Christchurch, nebudou existovat žádné svíčky s osvětlením pro 1956 nevinných zabitých našimi přáteli z krásného náboženství. Navíc masakr v Christchurch dá našim vládcům omluvu, na kterou čekají, až přijmou nové zákony, které masivně omezí svobodu projevu. Brzy jakýkoli komentář, který by kritizoval nebo dokonce zpochybňoval něco o náboženství úžasnosti, bude okamžitě označen jako "nenávistný projev" a bude mít za následek trestní stíhání.Bůh nám pomáhej!"

Také v České republice přituhuje. Podle policejního prezidenta Jana Švejdara bude policie věnovat zvýšenou pozornost projevům podněcování k násilí. "Máme celou řadu nástrojů, jak pachatele tohoto druhu trestné činnosti odhalovat," oznámil Švejdar. Na twitteru pak napsal: "Zmíněným aktivitám věnujeme zvýšenou pozornost a každý zjištěný skutek bude důsledně prošetřen."

To je dobrá zpráva. Policie by mohla začít u Leonida Kušnarenka, který co by novopečený předseda pražské muslimské obce, na svém facebookovém profilu nabídl členům obce pomoc s vyzbrojováním.

V nedávné minulosti byl také zproštěn obžaloby Kušnarenkův předchůdce ve funkci Vladimír Sáňka, za rozšiřování knihy Bilala Philipse s názvem Základy tauhídu – Islámský koncept boha. Toto dílko propaguje salafijský směr islámu hlásající netoleranci a nenávist k jiným náboženstvím. Naše skvělé soudnictví dospělo k přesvědčení, že Sáňka je čistý jako lilie. Státní zástupce se sice proti tomuto verdiktu odvolal, ale bylo mu to platné jako veverce louskáček.
Jak píše David Craig: "Bůh nám pomáhej!"

Někdo má sen, že přeplave Lamanšský průliv, jiný zase chce skočit padákem nebo letět baĺónem. Europoslankyně Šojdrová má sen, že do České republiky přivede zahraniční sirotky, ber kde ber. Skoro to vypadá jako umanutost. Nyní ovšem konečně předala vládě seznam dětí z uprchlických táborů, ale připustila, že ze Sýrie jsou tam sirotci jen dva, ostatní jsou z Pakistánu. Proč chce sirotky zrovna z Pakistánu už nevysvětlila. Již mnohokrát této dámě bylo navrženo, aby svoji pozornost zaměřila třeba na české nezaopatřené děti. Větší úspěch by mělo vrhat hrách na zeď. Pokud, ale Šojdrová chce vysloveně jen zahraniční sirotky, tak by tu byl jeden typ. 

V Jemenu nyní hrozí největší hladomor v dějinách lidstva, umírají hlavně děti. Sirotků jsou tam statisíce. Ano, těm bychom pomoct měli. Jenomže za tyto aktivity by Šojdrová nejspíš žádné politické body nezískala. Spíše by dostala řádné klepnutí přes prsty. V Jemenu totiž válčí saúdskoarabská koalice za materiální podpory Spojených států. Takže tato aktivita by u velkého brtara nmeusela najít pochopení.

 Jsou fakt hrozní, ta mladá generace, pořád jen datlují do telefonu a poslouchají nemožnou muziku ducduc. Někteří pak sprejují po fasádách domů nesmyslné klikyháky. Jenomže pozor, totéž o naší muzice říkali naši rodiče. Ovšem datlovat jsme mohli akorát tak do kalkulaček, nebo do tehdy posledního výkřiku techniky - do digitálních hodinek.  A také jsme to dělali. Sčítali jsme, odčítali, násobili a dělili jako o život. Existovaly také výkonnější kalkulačky, které prováděly výpočet goniometrických funkcí, takže nějaké ty přepony, odvěsny a úhly už nebyl žádný problém. Ptolemaios by koukal. Digitální hodinky jsme štelovali tak dlouho až z nich miniaturní tlačítka odpadly. Ovšem po domech jsme barvou nečmárali. Maximálně jsme někde křídou vyhodnotili duševní potenciál někoho, kdo nám pil krev. Spolužák, učitel, sok v lásce nebo proradná dívčina. Žádné klikyháky, ale jasný srozumitelný text, vyvedený velkým písmem. Než to postižená osoba stačila pořádně vstřebat, dílko umyl déšť. Na odstranění dnešní tvorby jsou zapotřebí agresivní chemikálie, bruska, nebo zbourání celé stěny.

Kousek od mého pracoviště se nachází šikovná hospůdka. Občas tam s kolegou po práci zajdeme na čaj a limonádu. Nebo je to možná pivo a fernet, ale když se chci pustit do moralizování, tak je ta první možnost přece jen lepší. Pro studenty z nedaleké vysoké školy se tato osvěžovna stala častým útočištěm.
Když jsme tam byli s kolegou naposledy,za stůl za nás si přisedly dvě líbezné dívenky. Jejich hovor se nedal přeslechnout. Řvaly jak na lesy a titulovaly se chvíli dámským přirozením a chvíli zase slovem "vole", což mě u dívek překvapovalo. Za mých mladých let bylo toto přátelské oslovení výhradou kluků. Ale možná v tom hraje nějakou roli současné genderové šílení.  Z jejich hovoru vyplynulo, že studují obor sociálních služeb. O svých budoucích svěřencích (starých lidech) mluvili s takovým despektem, že bych se jim věru nechtěl někdy dostat do rukou. Strašná generace.

Před několika roky jsme si s manželkou koupili nové auto. Dacii Sandero. Říkáme mu Čmelák. Měli jsme ho tři dny, když jsem se s ním ocitl ve svízelné situaci. Pod úzkým mostem byl průjezd umožněn jen jednomu vozidlu, protijedoucí mělo podle dopravní značky dát přednost. Nestalo se tak. Ještě jsem stačil najet těsně k obrubníku, takže naštěstí ke kolizi nedošlo. Ale odnesla to prasklá pneumatika. Bylo horko a můj vysoký tlak vyhoupl do ještě vyšších hodnot. Otevřel jsem kufr auta a pozvedl kobereček v domnění, že pod ním najdu tu schránu, kde se v mém starém autě Škoda Favorit nacházela rezerva. Nic. Žádný úložný prostor pro náhradní kolo. Krevní tlak neúprosně stoupal. Kde ta zatracená rezerva může být schovaná? Pochodoval jsem kolem Čmeláka a nadával. Kolem šel mladík. "Pane, nevypadáte dobře..."
"Děkuji, to jsem potřeboval slyšet" přerušil jsem ho
"Ne, tak jsem to nemyslel, vidím, že máte prasklou pneumatiku a asi vám není dobře, jestli dovolíte, pomohu vám s výměnou."
"Vážně?"pravil jsem nedůvěřivě.
"Jasně, posaďte se do auta, já to udělám.
Nikam jsem si nesedl. Zatím. Dost mě zajímalo, odkud tu rezervu vyloví. Mladík odhrnul opět ten kobereček v kufru. Tak tudy cesta nepovede, pomyslel jsem si. Ale to jsem právě udělal účet bez hostinského. Pod koberečkem se skrývala nenápadná matka, kterou můj zachránce povolil a pak náhradní kolo vylovil zpod auta. Aha, takhle se věcí mají. Sedl jsem si tedy do Čmeláka, jak navrhoval. Zhruba po patnácti minutách oznámil. "A je to hotovo."

Vystoupil jsem, poděkoval mu a z peněženky vyndával bankovku. Rázně mě přerušil: "Na to zapomeňte, za všechno se nemusí platit." Ten mi tedy udělil lekci. Cože jsem to říkal o současné generaci? Že je strašná? Houby. Je skvělá.

Jen nás starší někdy ta mládež trochu podceňuje. Nedávno jsem šel do nové moderní banky podepsat založení účtu. Účet už sice mám ve staré tradiční bance, ale potřeboval jsem ještě jeden pro internetové operace. Slečna mně nabídla kávu, což v bankách nebývá zrovna zaběhnutým zvykem. Usadila mě ke stolku s počítačem a sdělila, že vše proběhne právě na něm. Jako bych spadl z Měsíce. Pak trochu starostlivě dodala: "Jestli si s PC nevíte rady, tak já vám ve všem poradím". Cítil jsem se dotčen.  "Slečno, řekl jsem rozvážně, "vaše generace možná výborně počítače ovládá, ale nezapomeňte, že ta moje je vymyslela. Tedy ne já osobně", rychle jsem dodal. Usmála se a donesla tu kávu. Byla výborná.

Jednoho dne jsem dost daleko od svého bydliště potřeboval naložit objemný náklad. Z kufru jsem vyložil vše nadbytečné na zadní sedadlo a batoh "moudře" opřel o vedlejší kandelábr. Když jsem dojel domů, zjistit jsem, jak jistě už tušíte, že batoh zůstal tam. Vrátil jsem se zpět, ale kandelábr stál osamocený, jako maják, který zklamal.
Byl to starý vojenský batoh, ke kterému jsem měl tak trochu citový vztah. Uvnitř se nacházely dvě knížky, které jsem si nedávno koupil a upomínka z České pojišťovny. Co vám mám povídat, ztráta mě mrzela, zvláště kvůli tomu batohu. Pomalu jsem se s daným stavem smiřoval. Po čtrnácti dnech se ozval u našeho bytu zvonek. Měl jsem zrovna po noční, manželka byla se psem někde venku a tak jsem se slovy "kdo sem zase leze" šel otevřít. Za dveřmi stála dívka. V rukou svírala můj batoh.
"Našla jsem ho opřený o veřejné osvětlení," řekla krásně spisovně, "ale studuji v Praze a tak jsem neměla čas přijet k vám dříve," dodala omluvně.
"Vy jste anděl," vydechl jsem, "jak jste mě našla?"
"To ta upomínka z pojišťovny, je na ní vaše adresa."
A pak, že upomínky patří do koše. Kdepak. Zlaté upomínky.
"Jak bych se vám jen revanšoval," přemýšlel jsem nahlas.
"Není třeba, viděl jste film Pošli to dál?"
Přikývl jsem. Ten film jsem znal. Je o tom, jak žáci dostanou od svého učitele za úkol vypracovat nějaký libovolný školní projekt. Jeden ze žáků přijde s nápadem, že když něco udělá pro tři lidi a řekne jim, aby to poslali dál, budou se dobré skutky lavinovitě šířit. V jednu chvíli si myslí, že jeho projekt selhal, ale to se mýlil. V duchu jsem si připomněl jedinečný závěr tohoto filmu, ale to už mě dívka přerušila.
"Takže to prostě pošlete dál,", řekla, otočila se a odcházela.
Ještě chvíli jsem tam stál, díval se, jak schází ze schodů, nastupuje do výtahu a mizí z mého života jako krásný přelud. No, ať se věci mají jakkoliv, rozhodně to dál pošlu.

Takže už nikdy žádné moralizování. Všechny generace jsou v podstatě stejné, se všemi svými klady i zápory. Tak to prostě je.

Jen jedné věci se děsím. Až mě někdo z těch mladých uvolní sedadlo v tramvaji. Sednu si a budu se dívat z okna, jak odchází moje sebevědomí. Vidíte, také jsem hrozný. Ne Ivan, ale ješita.

"